Všem odpůrcům střelných zbraní

Možná jste zaznamenali vlnu odporu, jež se zvedla v komunitě domácích držitelů střelných zbraní (ale také např. mezi fanoušky airsoftu) v reakci na aktivity paní Cecilie Malmström, komisařky pro vnitřní záležitosti EU, která se usilovně snaží brutálně zpřísnit podmínky pro držení střelných zbraní a jiných obranných prostředků soukromými osobami (více o problematice např. zde). Jak se sluší na Evropskou unii posledních let, regulovat a usměrňovat je potřeba vše, co se ještě „hýbe“, a střelné zbraně se přímo nabízejí, protože každý přece ví, že jsou zlé, zbytečné a vůbec fuj.

Sám jsem držitelem zbrojního průkazu a v posledních týdnech jsem toto téma mnohokrát přetřásal s lidmi okolo sebe. Po nesčetných diskusích již rozpoznávám několik základních vzorců v uvažování těch, kdo jsou ochotni se mnou hovory o této problematice vést. Nemálo z nich zastává pro mě zcela přirozený názor, že člověk ve svobodné společnosti má svaté právo zajistit obranu svou a svých blízkých všemi dostupnými legálními prostředky, proti regulovanému držení střelných zbraní nic nemají a dokonce byli ochotni podepsat petici proti snahám EU toto právo omezovat. V kontrastu s tím mě nepřestává překvapovat, kolik lidí naopak přijalo šablonovité myšlení charakterizované větami jako: „Je přece dobře, že chtějí střelné zbraně omezit. Kdyby nebyly střelné zbraně, umíralo by méně lidí…“ nebo „Slušný člověk zbraň nepotřebuje, protože máme policii, která nás ochrání,“ a také třeba „Kdyby měl každý zbraň, tak se lidé mezi sebou postřílejí.“ Riskuji, že někoho urazím, ale tyto námitky mám za naivní, primitivní a naprosto nereflektující realitu. Jenže četnost, s jakou je slýchávám, mě vede k závěru, že k nim dotyčný nedospěl seriózním myšlenkovým procesem, nýbrž že jimi byl indoktrinován mediální masáží a obecnou atmosférou ve společnosti.

Nehodlám se v tomto článku pouštět do systematického vyvracení těchto názorů – to mnohem lépe dělají jiní (zájemcům doporučuji např. výborný server www.gunlex.cz, některé příspěvky Františka Matějky nebo články na blogu D-FENS). Spíše se sám sebe ptám, proč má vlastně tolik lidí s držením střelné zbraně pro účely osobní obrany potíž. A čím více o tom přemýšlím, tím více se mi tento jeden konkrétní problém zdá být velmi reprezentativní pro pojetí osobní svobody jako takové. Tím, že se společnost shodne na prospěšnosti soukromého držení střelných zbraní a zasadí jej do transparentního legislativního rámce, dokazuje totiž svou vyspělost a respekt k individuální svobodě hned v několika ohledech:

1. Je si vědoma, že navzdory snaze státních ozbrojených složek prostě nelze ochránit život každého občana za všech okolností, a chápe, že v krizových situacích musí svým občanům umožnit bránit se sami. Nechoďte na mě prosím s argumentem, že když lidé nebudou mít pistole, konflikty se vyřeší tak nějak sluníčkově domluvou, v horším případě pár pohlavky. Tři napadení muži v Novém Boru by se bývali asi taky raději domluvili, jenže útočníci s mačetami měli jiný názor. Nedávno jsem četl statistiku, podle níž ve více než třech čtvrtinách případů, kdy byl napadený člověk nucen vytáhnout střelnou zbraň, ke střelbě nakonec vůbec nedošlo a útočník vzal raději nohy na ramena. Škoda je, že takto zachráněné životy nikdo nespočítá.

2. Dává najevo důvěru v jednotlivce, který pokud splní zákonem předepsané náležitosti, může se legálně ozbrojit, ovšem na druhou stranu je za své jednání plně odpovědný. Právě důvěra v jednotlivce nám v této zemi zoufale chybí, proto je tak často slyšet, že „na lidi musí bejt přísnost, páč jak se jim povolí, dočista zvlčej!“ A té přísnosti na nás občany už je dneska setsakramentsky hodně.

3. Naznačuje alespoň elementární pokoru státního aparátu vůči občanům daného státu. Proč asi všechny moderní totalitní hrůzorežimy striktně zakazovaly civilistům držet zbraně a nedodržení zákazu tvrdě trestaly? I v takzvané demokracii se státní moc může zbláznit a utrhnout ze řetězu. Stačí si vzpomenout, jak čile si do té doby respektovaná pravidla výkonu prezidentské funkce přizpůsobil ve svůj prospěch jeden důchodce z Vysočiny. A nikoho se neptal.

4. Chápe, že mír je bohužel jen dočasná situace (v historii to tak zatím bylo vždy, pročež si dovoluji extrapolovat) a že vedle profesionální armády mohou ozbrojení občané v případě krize představovat významnou obrannou sílu (v tomto ohledu má současný český zákon o zbraních ještě rezervy, neboť v době ohrožení státu nebo válečného stavu je vláda oprávněna ve veřejném zájmu nařídit odevzdání zbraní nebo omezit nebo zakázat jejich nošení).

Svobody má každý správný pokrokový liberál plná ústa (tedy pokud se mu tam ještě vejde spolu s multikulturním obohacováním, genderovou vyvážeností a právy všech na všechno). Ovšem jakmile jde o svobodu nosit zbraň, je najednou všechno jinak. Nepomohou argumenty, že kupříkladu ve Švýcarsku mají palnou zbraň téměř v každé domácnosti. Vždyť přece „my nejsme Švýcaři, my jsme neukázněný a nerespektujeme žádný pravidla!“ Houby, říkám já. Pokud Čechům tak strašně nedůvěřujete a máte je za v podstatě méněcenné, musí pro vás být ryzím utrpením v této zemi žít. Česká střelecká komunita, jak jsem ji poznal já, je naopak nesmírně ukázněná a disciplinovaná. Zákony upravující nakládání se zbraněmi lze právem považovat za jedny z nejlepších v Evropě a patří mezi těch několik málo, které u nás opravdu fungují. Kriminalita páchaná legálně drženými střelnými zbraněmi je naprosto minimální. A pozor: policejní oddělení služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, s nimiž jsem doposud přišel do styku, jsou úřady, které nejen pracují efektivně a rychle, ale dokonce se k veřejnosti chovají navýsost slušně a vstřícně. No jo, jenže když něco funguje, je to na správného kovaného byrokrata jako červený hadr na býka. To by v tom byl čert, abychom to těm Čecháčkům nezatrhli!

Tohle vše píši v naději, že třeba alespoň někteří odpůrci palných zbraní přehodnotí svůj názor. Myslivci, sportovní střelci či ti, kdo zbraň mají čistě pro vlastní obranu, opravdu nejsou banda šílenců, jejichž smyslem života je čekat, až si budou moct na ulici někoho odprásknout. Ale co je ještě podstatnější, možnost vlastnit a nosit zbraň je pro mě jedním ze základních atributů individuální svobody. Chce-li nás o něj někdo připravit, měli bychom se bránit všichni.