Po nějaké době tu opět máme jednu naprosto zbytečnou omluvu, tentokrát v podání bývalého premiéra ČR, Stanislava Grosse. Ten se svým vystoupením před kamerou ČT rozhodl dostát svému přízvisku "upřímný" a navíc zřejmě usoudil, že omluvou nezarmoutí. Pravda, kupříkladu mě vskutku nezarmoutil. Mě rovnou naštval.
V posledních desetiletích zažíváme nebývalou inflaci omluv. Nejčastěji se omlouvají vrcholní politici a církevní představitelé, bohužel však nikoliv za to, čeho se sami dopustili nebo co mohli jakýmkoliv způsobem ovlivnit (a že by toho bylo). Přeborníkem v omlouvání se byl čerstvý světec Jan Pavel II. Sice více méně chápu jeho pohnutky, ale byl to právě on, kdo hodně přispěl k deformaci omluvy jako prvního a nezbytného předpokladu usmíření znesvářených stran. Psali o tom už jiní, ale mně nezbývá než zopakovat: k čemu je omluva od člověka, který neměl pražádný vliv na to, zač se omlouvá, a kterého tato omluva vlastně nic (možná snad kromě trochy sebezapření) nestála? K čemu omluva lidem, kteří jsou pra pra pravnuky těch, jimž se stalo příkoří? A hlavně: k čemu omluva, při níž není projevena účinná lítost, tzn. není učiněn pokus o napravení škodlivého následku činu? Na předních příčkách mé soukromé omluvové hitparády se proto vyskytují například omluvy za křižácké výpravy, vypálení Lidic či za obchod s otroky v USA.
Stanislav Gross se sice nepropracoval do čela této hitparády, přesto se mu podařilo hnout mi žlučí. Připišme mu k dobru, že se omluvil alespoň za něco, co sám provedl. Tady ale výčet pozitiv končí. Pan Gross se nesměle zmínil o koupi bytu z poslaneckých náhrad a konstatoval, že v souvislosti s tím se "dopustil věcí, kterých se dopustit neměl". Pak nám to však pěkně po socansku vysvětlí: nejde o to, že se neměl dopouštět nehorázného zneužití peněz daňových poplatníků. Ne, jen nám to měl říct na rovinu. Vždyť přece pořizování soukromých bytů za poslanecké náhrady je v oranžové partaji (a nejspíš nejen tam) běžné, tak nač se kvůli tomu "zamotávat do polopravd a lží"? Jen žádné stydění, Stanislave! A aby toho nebylo málo, za tento drobný nedostatek se polepšený Standa cítí již řádně potrestán.
Pokud mi v sestřihu z připravovaného dokumentu něco neuniklo, omluva za páně Grossovo podstatně závažnější zázračné zbohatnutí po ukončení politické kariéry se nekonala. Jak sám říká: "Jsem přesvědčený, že se za to nemám stydět. Samozřejmě jedna věc je pohled morální a druhá věc je pohled z hlediska zákona. Pravda je, že zákon je minimum etiky." Tak to bychom měli k případnému trestnému činu zneužití informací v obchodním styku.
A konečně se dostáváme ke zlatému hřebu programu: nahlas vyslovené omluvě za zklamání způsobené těm, kdo panu expremiérovi důvěřovali. Stanislav Gross si na přednesu omluvy dává záležet a dokonce se mu daří nasadit náležitě tklivý výraz. Jenže ve světle předchozích výroků není úplně jasné, v čem má ono zklamání, za něž se omlouvá, vlastně spočívat. Tím je však také dáno, že se tato omluva zařadí mezi všechna ostatní zbytečná plácnutí do vody. Nevíme, zda se Gross omlouvá za zpronevěru státních peněz, za lhaní, za celých 9 měsíců jeho premiérování, za podivné nabytí 80 miliónů… Ani slovo o tom, že by svou vágní omluvu snad chtěl podepřít onou účinnou lítostí – dejme tomu vrácením peněz za byt do státního rozpočtu. Směšná představa. Těší mě snad jen to, že jsem Stanislavu Grossovi nikdy nedůvěřoval, takže jeho „omluva“ je vlastně určena úplně jiným lidem.
Aby nedošlo k omylu – necítím vůči panu Grossovi žádnou zášť. Naopak – přeji mu jen to nejlepší, pevné zdraví (to zjevně potřebuje ze všeho nejvíc) a dlouhý život, aby měl dostatek času si ujasnit, jak se správně omlouvat.
