Několik otázek českým muslimům

Dne 25.4. zasáhla policie ČR v pražské muslimské komunitě a zadržela zhruba 10 lidí. Netroufám si posuzovat skutečné příčiny, jež policii k zásahu vedly. Osobně však věřím tomu, že policie měla pro provedení a načasování zásahu dobrý důvod, neboť musela být dobře vědoma, co bude následovat. Reakce muslimů na sebe vskutku nenechala čekat a samozřejmě byla – jak jinak – ublížená, dotčená, rozhněvaná, uražená… prostě standardní reakce muslimů v podstatě na cokoliv. Následovaly stížnosti, protesty, předvolávání velvyslanců na kobereček, svolávání protestního modlitebního shromáždění na Letenské pláni… Zkrátka, přecitlivělá muslimská duše byla opět raněna, a to je dnes ten nejhorší hřích, jakého se vůbec lze dopustit. Ujišťování o mírumilovnosti a duchovním bohatství islámu se na nás nyní nepochybně povalí ještě mnohem intenzivněji než před incidentem.

Je vskutku zvláštní, jak si muslimové na celém světě neustále hystericky stěžují na špatné zacházení a ústrky, aniž by projevili jakoukoliv snahu přesvědčit ostatní společnost o svých poctivých záměrech a snaze o poklidné soužití s ostatními. Pozor, nemluvím o přesvědčování sliby, nýbrž činy. Pokud vím, ještě nikdy v historii si nikdo nevydobyl úctu permanentním skuhráním, jak ho ostatní nemají rádi. Proto tolik muslimů tak rádo používá i jiný osvědčený prostředek k získání respektu – vyvolávání strachu. A proč taky ne, když kombinace vlastní ublíženosti a šíření hrůzy v politicky sebevražedně korektním západním prostředí dokonale fungují. Mezi prvními, kdo dobrovolně ‚stáhl kalhoty‘, byl například ministr Chovanec se svými sliby o prošetření policejní razie. Nesměl samozřejmě chybět ani náš čerstvě oceněný nejvýkonnější usmiřovatel všech se všemi, prof. Halík, jenž mimo jiné prohlásil: "Věřím, že křesťané i muslimové budou schopni jasně odmítnout především ve svých vlastních řadách všechny projevy extremismu a neúcty k druhým, a tím nejlépe dokážou, že není třeba zásahů světské moci." Bravo, pane profesore! A nyní kontrolní otázka: jedním dechem oslovujete křesťany i muslimy, ale jestlipak tušíte, která z těch dvou skupin má s projevy extremismu a neúctou k druhým skutečný problém? A druhá kontrolní otázka: kolikrát jste bratrskou lásku kázal doma, kde Vám za to hrozí leda tak potlesk akademických šiřitelů dobra či nějaké pěkné ocenění, a kolikrát v zemích pod vládou islámské teokracie nebo třeba na předměstích Stockholmu či Paříže?

Avšak dopřejme profesoru Halíkovi klid k jeho bohulibé činnosti a popusťme nyní trochu uzdu fantazii. Představme si, že islám není jen středověká ideologie, která má v sobě inherentní pojistky proti jakékoliv sebereflexi, o reformaci ani nemluvě. Věřme, že existují muslimové, kteří nekompromisně odmítají násilí vůči nemuslimům a kteří svou víru nikomu nevnucují, a označme je za „osvícené“ či alespoň „umírněné“. Tito umírnění muslimové by nám jistě měli být schopni bez mrknutí oka odpovědět na několik zásadních otázek. Obzvláště hodnotné by bylo slyšet tyto odpovědi třeba od pana Muneeba Hassana Alrawiho, předsedy Ústředí muslimských obcí v ČR, nebo pana Samera Shehadeha, imáma pražské mešity:

-          Kdo je vlastně umírněný (či liberální) muslim? Ten, kdo slepě nenásleduje všechna nařízení Koránu a Sunny? Ve kterých konkrétních případech se lze odklonit od učení Koránu, aniž by onen umírněný muslim byl označen za odpadlíka?

-          Islám sám sebe považuje za nadřazený všem ostatním vyznáním a muslimy za nadřazené všem vyznavačům jiných náboženství, o bezvěrcích ani nemluvě. Co na to umírněný muslim? Byl by ochoten tato znepokojující tvrzení otevřeně popřít? Slyšel někdy někdo nějakého muslima říci: „všichni lidé jsou si rovni, a to bez ohledu na vyznání“ nebo „v tom Izraeli je ale pěkně, příští víkend si zajedu na výlet do Velké synagogy“? A pokud se nějaký takový muslim vyskytl, dožil se po podobném výroku dalšího dne?

-          Proč muslimové bez ustání neomaleně kritizují společnosti, jež je přijaly jako hosty, aniž by si nejdříve zametli před vlastními prahy? Kolik slov kritiky za porušování všech možných práv jsme od nich slyšeli na adresu zemí jako Sýrie či Pákistán? Vrcholem drzosti je pak Saúdská Arábie kritizující Norsko za nedostatečnou ochranu muslimů. Kdyby se většina muslimů v Norsku chovala jako civilizovaní lidé, kteří mají zájem být své nové domovině prospěšní, nedovedu si představit, že by s nimi mírumilovní a tolerantní Norové měli jakýkoliv problém.

-          Jaký názor má umírněný muslim na svobodu vyznání? Nestojím o stokrát omílanou odpověď, že islám respektuje křesťanství a judaismus. Dobře víme, jak tento „respekt“ na mnoha místech světa vypadá. Ne, mnohem více mě zajímá kupříkladu to, jak by se umírněný muslim zachoval řekněme v případě, kdy by jeho dcera zatoužila konvertovat ke křesťanství.

-          Je umírněný muslim ochoten a schopen uznat, že žije v (zatím ještě) sekulární zemi, jejíž právní systém, společnost a kultura sice plně respektují svobodu vyznání, ale právě proto se nebudou podřizovat jednomu náboženství? A jak odpoví těm svým bratřím, kteří se odmítají přizpůsobit místním zákonům a vyžadují zavedení šaríi?

-          Jaký je vůbec vztah umírněných muslimů k těm radikálním? Co konkrétního podnikají proti jejich řádění? Jak hlasitě dávají najevo svůj odpor k násilí páchanému ve jménu Alláha? Kolikrát se zastali křesťanů vražděných třeba v Súdánu či Egyptě? A kolikrát vystoupili na obranu Židů?

Toto je pouze několik závažných otázek, na které by mnozí z nás nesmírně rádi dostali upřímné odpovědi. Než se tak stane, muslimové nemají žádné právo hrát si na ublížené pokaždé, když se setkají s nedůvěrou ostatních.