Minislovník politicky nekorektního hnidopicha – 1. díl

Cítím potřebu veřejně se přihlásit k názoru, že soustavné prznění pojmů a používání zjednodušujících nálepek nás jednou přivede do pekel. Děsivá spousta lidí už ani nevnímá skutečný význam některých slov či slovních spojení, a to i navzdory tomu, že si jejich původní definici lze snadno vyhledat. Takže snaha nazývat věci pravými jmény je práce Sysifovská, mnohdy lehce nebezpečná a ještě ke všemu je to také bitva s hloupostí, a tu jak známo nelze vyhrát. Ale nesmí se přestat bojovat.

Udělal jsem si proto malý výkladový slovníček, abych se dokázal alespoň trochu zorientovat v mediálních slovních průjmech a časem z toho úplně nezblbnul. Zahrnuje výrazy nadměrně užívané a zneužívané nejspíš především z lenosti přemýšlet o jejich pravém významu. Soustavnou a důkladnou deformací tak prošel například „rasista“, „xenofob“, „islamofob“, „homofob“ (-fobové to vůbec mají těžké), „pravicový extremista“, „silniční pirát“ či „kontroverzní podnikatel“. A právě na tato slova a slovní spojení se dnes podíváme.

Rasista: člověk, jenž bydlí v nesprávné čtvrti dejme tomu Ústí nad Labem a nemá úplně nejlepší zkušenosti se spoluobčany, kteří – byť stejné rasy jako on – jsou rozeznatelní zejména podle určitých specifických vizuálních znaků a audiovizuálních projevů. Na rozdíl od multikulturně uvědomělého jedince v sobě tento typ rasisty zatím ještě nedokázal potlačit milióny let evoluce, které mu velí: potká-li tě nepříjemnost, zapamatuj si toho, kdo ti ji způsobil, a měj se na pozoru před každým, kdo vypadá nebo se chová podobně. Krom toho je za rasistu často označen rovněž člověk, který má obavy z šíření islámu (neptejte se mě, jak averze vůči náboženství souvisí s rasou, protože nemám ponětí). Viz též heslo „islamofob“. Zvláštní je, že dotyčný rasista zpravidla nemá nejmenší problém jít nakoupit do vietnamské večerky, aniž by si předtím přes hlavu přetáhl bílou kápi a namísto zaplacení vypálil prodavači na záda heslo „Čechy Čechům“.

Xenofob: až na drobné rozdíly viz „rasista“.

Islamofob: člověk domnívající se, že islám není tak úplně náboženství v klasickém smyslu toho slova, jako spíše zcela rigidní a za současných okolností nereformovatelná středověká ideologie, která si za cíl neklade nic menšího než naprosto ovládnout myšlení a jednání jedinců i celých společenství, a to od kolébky po hrob. Islamofob cítí jistý rozpor mezi omílaným tvrzením o „náboženství míru“ na jedné straně a všemi těmi uřezanými hlavami, znásilněnými a ukamenovanými ženami, usekanými končetinami a módním trendem slušivých vestiček na jedno použití na straně druhé. Těžší případ islamofoba má rád holky bez prostěradla na hlavě, muziku, vánoce, jitrnice a sem tam kořalku a nejde mu do hlavy, proč to někoho soustavně uráží. A když už to dotyčného tolik uráží, proč se teda nejede odurazit (nebo jaký je vlastně opak slova „urazit“?) někam jinam. Obzvláště zarputilý islamofob je lehce neklidný z toho, že muslimská populace se díky závratné porodnosti a nevyléčitelné předpokakanosti politické reprezentace evropských států šíří jako lesní požár, a to s podobnými následky. Přečetl si totiž i něco z Koránu a Sunny, a tak ví, že jako Žid, křesťan, buddhista, pohan nebo snad – nedej bože – bezvěrec bude mít za pár let nejspíš problém.

Homofob: člověk, který má za to, že evoluce (v případě potřeby si dosaďte Stvořitele) měla nějaký důvod vymyslet dvě různá pohlaví pro většinu živých tvorů. Tím nám jaksi mimochodem také naznačila, co můžeme označit za „normální“ nebo „obvyklé“ (to je hrůza, jak jsem se to už skoro bál napsat). Homofob z naší definice přitom nemusí mít vůbec nic proti homosexuálům a ani ve snu by ho nenapadlo je za jejich orientaci a soužití soudit, urážet nebo snad dokonce napadat. Ba co víc, má radost, že je Helenka šťastnější s Jaruškou než s Karlem a Karlovi to zase lépe klape s Romanem. Jen má pořád takový starosvětský dojem, že „normální“ (fuj, zase ve mně hrklo) rodina, tj. osoba mužského pohlaví + osoba ženského pohlaví + případný blíže neurčený počet malých osob pohlaví toho i onoho, by si přece jen zasloužila nějaké to preferenční zacházení. Až totiž všichni vymřeme, ani homosexuální páry už nebudou mít koho adoptovat. Obzvláště těžký případ homofoba pak má pocit, že sexuální orientace je každého soukromá věc, kterou není třeba ventilovat na ulicích a kvůli níž není nutné přepisovat klasické pohádky (Sněhurku princ sice zachrání, ale jen proto, aby si získal sympatie sličného panoše nebo tak nějak), psát pohádky nové či organizovat veselé a barevné velkopochody městem.

Pravicový extremista: každý, kdo spadá do kategorie „rasista“, „xenofob“ nebo „islamofob“. Tohle pojmenování je bezvadně gumové a univerzálně použitelné, neboť většina mediálních pábitelů už ani netuší, co to vlastně ona „pravice“ a „levice“ je. Pravda, v naší zemi se jedna nejmenovaná strana cca čtvrt století tak intenzívně prohlašovala za pravicovou, až socani málem nevěděli, co si napsat do programu, aby se to aspoň trochu lišilo.

Silniční pirát: zpočátku jsem se domníval, že jde o vyvrhele s dřevěnou nohou a páskou přes oko, který vás při jízdě po dálnici dojede, zahákuje váš vůz, jeho posádka přeleze na vaši palubu, zneuctí přítomné ženy a dívky, pobere cennosti a vás nechá ve stotřicetikilometrové rychlosti vypochodovat po prkně z bočního okénka. Omyl. Toužíte-li stát se silničním pirátem, začněte především výběrem toho správného vozu. Se značkami BMW, Mercedes a Porsche máte přinejmenším půl úspěchu v kapse. Druhá půlka spočívá v tom, že nebudete jezdit naprosto striktně podle dopravních předpisů (kdo to někdy zkusil, buď to záhy vzdal, začal chodit pěšky nebo pak několik dní jen seděl, zíral do zdi, dělal „brm, brm“ a u pusy měl bubliny). Tvrdé jádro silničních pirátů pak mimo obec jezdí až závratných 100 km/h, dovolí si předjíždět pomaleji jedoucí vozidla, a při odchycení nadýchá i 0,15 promile. Zvláště otrlí a společensky nebezpeční silniční piráti bezostyšně předstírají, že v noci nevidí podroušené jedince šněrující si to z putyky po silnici či kamikaze cyklisty bez světel. Tatáž nebezpečná individua pak za bílého dne nejsou schopna předvídat oblíbenou kratochvíli tolika zdejších chodců, a sice takzvaný „surprise jumping“ na přechod zpoza zaparkované dodávky. To vůbec neznamená, že by se po českých silnicích nepohybovali arogantní, bezohlední a nebezpeční pološílenci (a že jich je), ale Jack Sparrow s Long John Silverem aby si lámali hlavu, jak je to s tím jejich pirátstvím.

Kontroverzní podnikatel: na závěr jsem si nechal svůj nejoblíbenější kousek. „Kontroverzní podnikatel“ je k dokonalosti vybroušený démant české žurnalistiky. Použít se dá prakticky na kohokoliv, kdo takzvaně „podniká“ – lhostejno zda je majitelem diamantových dolů nebo prodává rohlíky v koloniále v Dolních Beřkovicích. Novináři obratně využívají svého kolosálního úspěchu z devadesátých let, kdy se jim slovu „podnikatel“ podařilo vtisknout smrdutě pejorativní nádech a následně do kategorie „podnikatelů“ přesunuli i chudáky živnostníky, aby se to nepletlo. Pojmenování „kontroverzní podnikatel“ je nesmírně užitečné zejména tehdy, chceme-li obecenstvu sdělit, že dotyčný je lump, ale nám se to z nějakého důvodu nechce říci rovnou (třeba kvůli riziku nějaké té žalobičky). Schválně si někdy všimněte, kdo všechno se dá pod pojem „kontroverzní podnikatel“ spláchnout. Když jsem se toto slovní spojení pokusil vygooglit, hádejte, kdo na mě vyskočil. Až mě z toho zaMrazilo v zádech. Jste-li jednou označeni za kontroverzního podnikatele, budete s tímto cejchem muset žít patrně až do smrti, nestanete-li se ovšem vrcholným politikem, například ministrem financí.

A jaká zprzněná slova jste si oblíbili vy?