Horší než daně - 1. část

Taky žijete v pěkné zemi s malebnou krajinou, mírným klimatem, relativním dostatkem všeho a vcelku mírumilovným obyvatelstvem? A přesto máte pocit, že vás něco pořád tak nějak štve, aniž byste to uměli přesně pojmenovat? Abych nechodil kolem horké kaše: pozorujete na sobě symptomy BLBÉ NÁLADY? Pokud jste na uvedené otázky odpověděli ANO, vítejte do klubu. Jenže mě navíc ještě štve, že mě pořád něco štve, a tak jsem začal usilovně hloubat, v čem je zakopaný pes.

Vylučovací metodou jsem dospěl k překvapivému závěru, že bezmála za vším, co mi pije krev, je tak či onak schován bubák státního aparátu. Kupodivu nejde ani tak o to, že mě obírá o více než polovinu všeho, co vydělám. To už mi víc vadí, že ze mě při tom dělá blbce, když vymýšlí naprosto obskurní a perverzní systém daní, poplatků, daní z poplatků, poplatků z daní, kolků, známek, cel a takzvaných „pojištění“, aby se trochu zamaskovalo, o kolik je nás ovce potřeba oholit. Dokonce to není ani tím, že z těch zlaťáků vytřesených z pracujícího osla státní úředník efektivně vynaloží asi tak jednu desetinu. To se teď jistě změní k lepšímu, když to má pevně v ruce pan Babiš a jeho parta Agromakáčů. Ne, to ještě pořád není ono.

Co je tedy cennější než peníze? Správně, milý Watsone, jsou to nenahraditelné komodity – v tomto případě ZDRAVÍ a ČAS. Tedy abyste mi správně rozuměli, o mé fyzické zdraví se stát stará svědomitě: například dbá, abych se nenechával zbytečně rozmazlovat nějakými zdravotními nadstandardy, nedovolí mi huntovat si trávení příliš křivými banány, pro mé dobro zlikviduje malé výrobce alkoholu, poněvadž jsou to všechno zloduši, kteří své patoky pančují bůhvíčím, a tak dále. Ne, jde o můj psychický stav, na němž se řádění černé ruky státu podepisuje dnes a denně. Vezměme si třeba legislativu. Kolikrát už mě napadlo, že takový ukazatel jako HDP na hlavu je sice moc pěkné číslo pro sebeukájení národohospodářských odborníků, ale o skutečné kvalitě života v zemi by nám daleko více prozradil kupříkladu ukazatel PZNZVN (Počet Zákonů, Novel Zákonů, Vyhlášek a Nařízení) na jednoho obyvatele. Pěkně o tom nedávno napsal František Matějka. Nevím, jak jiní lidé, ale já velmi nelibě nesu fakt, že v životě nemám šanci stihnout přečíst si alespoň názvy všech těch zákonů a vyhlášek. Dokonce i celý fotbalový mančaft právníků by s tím asi měl problém. Jsem tak možná permanentně jednou nohou v kriminále a ani o tom nevím. Snad se mě náš laskavý stát jen snaží držet stále ve střehu, jenže mně to prostě nějak nedělá dobře. Kde udělali soudruzi otcové zakladatelé USA chybu, když se jim ústava vešla na čtyři stránky? To by tak hrálo, aby každý bambula znal svoje práva a povinnosti! Ale co je ještě horší, zákonodárci mají obsedantní potřebu všechny zákony nejdřív tak nějak zmršit (nebo nechat zmršit), aby je potom mohli minimálně patnáctkrát novelizovat. Takže si třeba v klidu sedíte doma u televize, hřeje vás klidné svědomí, neb jste přece slušný chlapec, co nelže, nekrade a neubližuje zvířátkům, když vtom bum prásk, dveře letí, zásahovka v nich… No dobře, možná ne hned Babišova Kobra, ale alespoň pošťačka s obálkou s nepěkným pruhem. Zapomněli jste totiž podat přiznání k dani z domácích pavouků. A jak vám přece pan ministr financí už dávno vysvětloval, není možné tolerovat, aby u vás doma někdo chytal mouchy bez živnostenského povolení a placení DPH. A i když vám zrovna neunikne nějaká ta drobná změna zákona, kvůli níž musíte dejme tomu úplně změnit společenskou smlouvu svého eseróčka a pěkně za to zaplatit, strávíte aspoň spousty hezkých chvilek obíháním právníků, notářů, Czech Pointů a úřadů. Tím se plynule dostáváme ke druhé cenné komoditě, o kterou nás stát bezostyšně okrádá.

Onehdy jsem si před usnutím v duchu dělal rychlý přehled, kolik času jsem za poslední měsíc strávil činnostmi vyžadovanými po mně v té či oné formě státem. Třetinu života prospím (což je teorie, neboť jak víte z předchozího povídání, obvykle nemůžu usnout hrůzou nebo si v duchu dělám rychlé přehledy, což mě rozruší, tudíž stejně nemůžu usnout), třetinu strávím v práci, o dalších pár hodin mě připraví každodenní cestování a další neproduktivní činnosti. A ze zbytku mi pořádný flák ukrojí ukájení obscénně rozbujelých nároků byrokracie. Když se nad tím zamyslíte, budete možná sami překvapeni, o kolik času nás oloupí zoufalá neefektivita státu. Namátkou: kolik člověkohodin zaplatíme ročně za nepostavenou dálnici, jestliže z bodu A do bodu B tím pádem nejdeme hodinu, nýbrž dvě hodiny? Nyní však konkrétněji:

Epizoda celní

Potřebovali jste někdy proclít zásilku ze zámoří na poště na Praze 5? Jestli ne, tak jste o moc přišli. Po příchodu do lákavě vyhlížející budovy v Plzeňské ulici nejdříve vystoupáte tuším do 3. patra. Lhostejno, zda výtahem či po schodech, provázet vás bude omamná vůně linoucí se z místní kantýny. Poté si vystojíte první frontičku u jednoho okénka pošty, kde obdržíte nějaké to lejstro, se kterým vesele odkráčíte o pár chodeb dál a vystojíte (když máte štěstí, tak vysedíte) frontičku další, tentokrát na celní deklaraci. Tu provádí externí firma s kanclíkem hned vedle celní správy. Tato firma vás připraví o nějakých pár stovek za cca dvouminutový úkon, v jehož průběhu jste obvykle vykázáni zpět na chodbu. Deklarantské kněžky uvnitř zřejmě provádějí tajný okultní rituál, při pohledu na nějž by se obyčejný smrtelník proměnil v kámen. Majiteli firmy každopádně tleskám za skvělý business model. No a teď přijde to nejlepší (čtenáři mladší cca třiceti let nebudou mít ponětí, o čem je řeč, pročež je prosím, aby si to vygooglili): paní deklarantka vás povolá zpět do své svatyně a do chtivé ruky vám vtiskne 3.5‘‘ disketu. Nevím jak ostatní, ale když se mi to stalo poprvé, domníval jsem se, že jde o nějaký žertovný předmět ve tvaru diskety – třeba retro tácek pod půllitr nebo tak něco – a pocítil jsem drobné zadostiučinění, že za ty prachy dostávám aspoň pěkný suvenýr. Jenže než jsem stačil uronit slzu dojetí, byl jsem poučen, že mám disketu S DATY (polykám na sucho) odevzdat celníkům naproti přes chodbu. Vzedmula se ve mně mohutná bouře rozporuplných pocitů. V roce 2014 data na disketě?! A proč ne rovnou na děrném štítku nebo voskovém válečku? Ale možná je to tím, že státní správa úzkostlivě šetří peníze daňových dojných kraviček a používá staré a osvědčené metody, čímž šetří za investice do zbytečných moderních technologií, kterých se stejně každý bojí.

Alespoň jsem měl o čem přemítat, zatímco jsem již čekal ve frontičce před doupětem celníků. Abych správně zachytil atmosféru toho ponurého místa, musím ještě dodat, že frontička na celníky je přece jen trochu hi-tech. Nad vchodem do celnické sloje totiž visí světelná cedule s čísly přepážek. Ale aby to nebyl zase moc veliký odvaz, cedule není propojená s pořadníkem (takovým tím s očíslovanými trhacími lístky). Musíte si proto hlídat, kdo je zrovna na řadě, a jakmile se nějaké číslo přepážky rozsvítí zeleně, vpadnete dovnitř. Nově příchozí jsou proto zcela nenásilně nuceni pěkně společensky interagovat s lidmi již čekajícími ve frontě a rafinovaně se dopídit, kdo dorazil poslední před nimi.

Konečně se i pro mě rozsvítila zelená, a tak jsem vzal srdnatě za kliku, vstoupil a namířil si to k přepážce s číslem ze světelné cedule. Celník mě přivítal poměrně přívětivě, takže ze mě poněkud opadla nervozita a hned napoprvé se mi podařilo předložit všechny potřebné doklady. „Ještě disketu,“ připomněl celník. Předal jsem mu ji jako vzácnou relikvii a napjatě sledoval, co s ní udělá. Věřte nebo ne, opravdu ji vrazil do počítače. Ovšem vzápětí mi suše oznámil: „Nejdou přečíst data. Asi je vadná. Skočte si vedle, ať vám daj‘ novou.“ No co, budu to brát jako přijatelnou daň za miliardové úspory za takové zbytečnosti, jako je např. místní počítačová síť.

„Počkejte si prosím venku, mám tu rozdělanýho pána,“ odbyla mě deklarantka. Cizí rozdělaný pán je to poslední, co teď toužím vidět, takže spořádaně čekám. Už zase smontovaný pán po chvíli odchází a paní mi podává jinou disketu, která je však stejně ošuntělá jako ta první. No uvidíme. Údivem jen zvednu obočí, když celník pokýve hlavou na znamení, že tentokrát je vše ok. „Zaplatíte tolik a tolik, s tímhle běžte na pokladnu a přijďte zpátky s potvrzením o zaplacení.“ Začínám tušit, že si tady možná špatně vyložili heslo společného trhu v rámci EU o volném pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Z výčtu je jasné, že informace se volně pohybovat nesmějí, zatímco osoby ano. Proto je tedy každá informace nejdříve předána osobě, aby ji tato mohla volně doručit k vedlejší přepážce. Chytré a originální řešení. U pokladny nesměle pípnu, jestli náhodou nepřijímají platební karty, když vyměřené clo dělá pěkných pár tisíc. Nepřijímají. Vytáhnu tedy prkenici a vysázím bankovky na dřevo. Odměnou je mi zcela originální, ručně psaný příjmový doklad. Když jde o takovou vzácnost, rád si počkám. Za něco toho hocha přece platit musejí. Kaligrafický skvost opatrně svírám mezi prsty, abych jej snad nerozmazal, a vracím se k předchozímu celníkovi. Ten se zdá být spokojen a na hromádku dokumentů přidává ten o proclení zásilky. Hurá, můžu se vrátit do poštovní místnosti. Tam si pro změnu vystojím frontičku u vydávacího okénka. Úřednice se prohrabe všemi papíry, několika přesně mířenými údery některé z nich orazítkuje, vytáhne ze mě 96,- Kč za celní odbavení zásilky a pošle mě o kus dál k výdejnímu pultu. Tam již naposledy odevzdám tu správnou bumážku a za 5-10 minut („promiňte, my jsme ten balík nemohli najít“) konečně odcházím.

Zmíněná procedura má řadu variací, díky nimž může být ještě o mnoho zábavnější. Například pokud vám dodavatel vloží fakturu pouze do balíku a zapomene vám ji poslat dopisem nebo elektronicky. To pak musíte zažádat o úřední otevření neproclené zásilky, ze kteréžto představy se mi udělalo mdlo. Naštěstí jsem se americkému dodavateli dovolal a požádal jej o urgentní zaslání faktury v elektronické podobě. Kupodivu tak neučinil vložením diskety do zobáku poštovního holuba, nýbrž odesláním PDF souboru na můj email. Celní deklarantka sice trochu brblala, že si to (za tu almužnu) musí sama vytisknout, ale nakonec se nechala přemluvit. Největším zpestřením je ovšem příchod člověka neznalého zaběhnutých procedur. Poznáte jej podle zmateného pobíhání po celém patře a zoufalého výrazu ve tváři. Jednou před vánoci jsem takto okamžitě odhalil hodně těhotnou nebožačku, jíž pomstychtivý příbuzný žijící ve Švýcarsku poslal dárek o hodnotě nepatrně přesahující limit pro proclení. Kvůli částce cca 8 EUR nechybělo mnoho a žena si domů mohla nést v jedné ruce balík a ve druhé novorozence.

Jste-li fanoušky statistik, můžete si cvičně spočítat, kolik člověkohodin ročně stojí jen výše popsaný proces. Řada z nás jej musí opakovaně podstupovat, protože státní aparát selhává hned na několika frontách: nejenže nedokáže zajistit bezcelní pohyb zboží s mnoha státy mimo rámec EU, ale ještě nám to vybírání cla pořádně osolí. Pro šťouraly dodávám, že martyriu se lze pochopitelně vyhnout najmutím spediční firmy, ale zejména pro menší zásilky se to hodně prodraží a proclení stejně musí zařídit někdo jiný.

Jestli to někdo bude číst, dojde i na pokračování.