Kdo chce Žida bít, hůl si najde

Příští rok to bude rovných 70 let, kdy jsme v Evropě přestali v měřítkách průmyslové velkovýroby vyvražďovat Židovské obyvatelstvo. Záměrně píšu „my“, neboť zarputilý křikloun s patkou a knírkem by to nezvládl ani se svou partou nohsledů v rajtkách, pokud by značná část Evropy mlčky nepřihlížela nebo si dokonce s chutí nepřisadila. Pokus o „konečné řešení židovské otázky“, který vedl k brutálnímu zmasakrování přibližně 6 miliónu lidí, proto považuji za největší ostudu v celých dějinách našeho kontinentu. Ano, jsem si vědom, že historie se neustále opakuje. Přesto jsem lekci z industrializované genocidy považoval za natolik otřesnou, že by snad mohla v povědomí lidí nějakou chvíli utkvět. Chyba.  

Kdo sleduje aktuální dění v Evropě, musí pocítit mrazení v zádech. Nejde jen o neuvěřitelně hloupé návrhy na bojkot izraelského zboží a služeb. Evropská politika otevřené náruče vůči přistěhovalcům již také začíná nést své trpké plody: slovní i fyzické útoky vůči Židům, zapalování synagog, demonstrace plné nenávistných hesel a bezedné žumpy hnusu v internetových diskusích již dávno nejsou výjimečné. Vše samozřejmě eskalovalo s nejnovějším vývojem v Gaze. Člověka ani tolik nepřekvapí všichni ti Mohammedi a Ahmedi podepsaní pod nenávistnými internetovými komentáři, protože od nich se to tak nějak čeká. Daleko horší mi připadají reakce těch, kdo mají své kulturní kořeny v Evropě. Vezměme si kupříkladu způsob, jakým o konfliktu referuje většina tzv. seriózních médií. Reportáže z Gazy vesměs začínají údajem o tom, kolik ti zlí Izraelci zase pobili Palestinců, a můžete se prakticky spolehnout, že komentář bude doprovázen obrázky zkrvavených arabských dětí v polorozbořených nemocnicích. Krom toho mnoho lidí (včetně těch vlivných) plamenně vyzývá k zastavení násilí, ale kupodivu tak činí až tehdy, když Izraeli dojde trpělivost s násilím páchaným na jeho občanech.

Často slýchám, že konflikt na středním Východě je nesmírně komplikovaná záležitost, v níž zásadní roli hraje historie, politika či územní nároky. Na první pohled se to tak opravdu může jevit. Ovšem odhodláte-li se nahlédnout pod pokličku politické korektnosti a alibistického okecávání, zjistíte, že je to ve skutečnosti mnohem a mnohem jednodušší. Přiznejme si to konečně: jde o ideologii maskovanou jako náboženství. Co dokáže myšlení matek zdeformovat natolik, že vysílají své syny na sebevražedné výlety s cílem zmasakrovat co nejvíce nevinných? Je to snad politika? Chudoba? Láska k vlasti? A nyní kontrolní otázka: která víra považuje jinověrce za podřadné lidi a bezvěrce rovnou za odpad, jehož je třeba se zbavit? Když slýchávám, že Korán přece hlásá toleranci vůči židům a křesťanům, nemám už ani sílu oponovat. Jak je to s tou „tolerancí“ doopravdy, si každý zjistí snadno sám. Stačí jen čerpat i z jiných pramenů než z propagační brožurky místní mešity. Aby bylo jasno: vím, že spousta (snad i většina) muslimů tuto deklarovanou nadřazenost islámu nad vším ostatním nepřevádí do praxe (aspoň zatím), ale kdyby chtěli, snadno si pro to najdou ideologickou oporu.

Pro vás, kdo v této nelehké době Izrael odsuzujete, mám proto několik otázek. Mnozí tvrdíte, že vám jde pouze o zastavení utrpení nevinných Palestinců, kteří s politikou permanentního teroru provozovanou Hamasem nemají nic společného, a přesto přijdou při odvetných akcích Izraele o život, zdraví nebo majetek. V pořádku, shodneme se na tom, že tento nekonečný konflikt nejkrutěji odnášejí nevinní (ostatně jako každý jiný konflikt). Že po vás ale nebylo ani vidu ani slechu, když na úplně stejně nevinné židovské obyvatelstvo padala jedna palestinská raketa za druhou? Pardon, argument, že Židé přece mají ochranný raketový štít a chudí pastevci ne (ano, i takový názor jsem zaznamenal), neberu. Kolik demonstrací jste uspořádali? Kolik úderných novinových článků a odsuzujících příspěvků do diskusí jste napsali? A nyní to hlavní: jaké cenné rady byste z pohodlí vašeho domova nabídli Izraelcům? Aby nereagovali? Aby do Gazy poslali ještě víc peněz, energií a materiálu než posílají? Aby se na to už konečně vykašlali a sami dobrovolně nakráčeli do moře nebo se aspoň všichni vystěhovali na Sibiř? Zkusme to jinak: popusťme na chvíli uzdu fantazii a představme si, že by si dejme tomu Slováci usmysleli, že nám začnou na hlavy házet bomby. Jak byste postupovali? Demonstrovali byste před Úřadem vlády, aby čeští vojáci zůstali doma a neubližovali nevinným Slovákům? Při přemítání o odpovědi prosím vezměte v potaz ještě jednu drobnost: pokud vím, žádný jiný stát nikde na světě a nikdy v historii nepodnikl tolik opatření pro minimalizaci civilních obětí jako právě Izrael. Židé jsou si totiž setsakra dobře vědomi toho, že ani sto jejich životů v západních médiích nevyváží jednoho mrtvého Palestince. Hamas toho pochopitelně neváhá využít a schovává si rakety do škol a nemocnic, což je ale asi v pořádku, protože jak jsem se dočetl v jedné internetové diskusi: „Gaza je hrozně malé území, vždyť oni to ani nemají kam jinam dát…“ Zvláště pikantní mi pak přijde, když Izraelce viníte z válečné propagandy. V té jsou totiž bohužel absolutními a bezkonkurenčními vítězi a mistry arabští předáci. Dávno totiž zjistili, co na přecitlivělé západní levicové elity platí nejspolehlivěji, a neváhají jim to servírovat v koňských dávkách.

Židé již mnohokrát nabízeli Arabům mír a pro jeho dosažení byli ochotni udělat maximum. Jediné, co přitom požadovali, bylo uznání státu Izrael. A ani v nejmenším nepochybuji, že pokud by k tomu skutečně došlo, Izrael by své slovo dodržel. Pokaždé se však Židům dostalo stejné odpovědi. Ostatně, slyšeli jste někdy nějakého izraelského představitele vyslovit, že Arabové musejí být do jednoho vyhlazeni? Naopak o nutnosti zahnat Židy do moře a vůbec je vyhubit jako obtížný hmyz slýcháme od náboženských i politických představitelů arabských (pro ty z Hamasu to platí dvojnásob). Kontrolní otázka číslo dvě: kdo je autorem následujícího výroku: „Pro palestinský lid se smrt stala průmyslem, v němž vynikají ženy a vůbec všichni lidé žijící v této zemi, starci, mudžahedíni i děti. Proto také vytvořili živé štíty z žen, dětí, starců a mudžahedínů, aby vzdorovali sionistické bombardovací mašinérii. Vzkazují tím sionistickému nepříteli: My toužíme po smrti tak, jako vy po životě…“?

Vážně si myslíte, že nejoblíbenějším sportem Izraelců je válčení s Araby a umírání? Že by nedokázali najít milión lepších způsobů, jak využít svůj čas a obrovské sumy peněz, které musejí nepřetržitě vynakládat na vlastní obranu? A dále: ani ti nejzatvrzelejší z vás snad nepochybují, že Izrael je demokratickým státem (navíc jediným široko daleko) s demokraticky zvoleným parlamentem. Rozhodnutí bránit se silou a posílat vlastní vojáky na smrt je tak mnohem složitější a izraelští předáci si ho musejí být schopni obhájit před svými voliči. Proti nim však stojí protivník, který takové detaily rozhodně neřeší. S takovým mají Izraelci donekonečna jednat o míru jen proto, aby z nich v multikulti Evropě měli radost?

Nebo je to všechno jinak? Co přesně vám na Židech tak strašně vadí? Je to jejich náboženství? Pokud vím, většina z vás přece do roztrhání těla hlásá náboženskou toleranci. Pro Židy to neplatí? Nebo vás snad žere, jak jsou Židé schopní? Že žijí v permanentním válečném stavu, a přesto svět zásobují špičkovými technologiemi, vynikají ve vědě, medicíně i umění? Pravda, to už je pro mnoho lidí obtížně stravitelné sousto. Úspěch se přece neodpouští. Nebo je to snad iracionální antisemitismus, který ve vašich genech přetrvává po generace a který vám našeptává, že není nevinného Žida? A když se vám něco nedaří, máte aspoň pohotově po ruce obětního beránka, na němž si vybijete svou zlost… Jenže ono se těžko jedním dechem řve „bijte Žida“ a zároveň „všichni jsme si rovni a musíme se mít rádi“. Nebo to aspoň blbě vypadá. Kolik z vás se tuze rozhořčí, když pár hololebců v hospodě v Horní Dolní zvedne pracku, ale přitom byste si s chutí zakřičeli „Jude raus“?

Pro člověka, který nežije naprosto odtržen od reality, je myslím odpověď na většinu otázek zcela jasná. Ať se nám to líbí nebo ne, Izrael je jediný stát v regionu, který s námi sdílí stejné civilizační a kulturní hodnoty a pro který je lidský život tou nejvyšší hodnotou. Jako takový bychom ho měli bez váhání hlasitě podpořit. Platí totiž stále to, co prohlásila Golda Meir: „Muslimové mohou bojovat a prohrát, pak se vrátit a bojovat znovu. Ale Izrael může prohrát jen jednou“. Každý, kdo tuhle jednoduchou skutečnost nechápe, by si měl položit otázku, zda chce být u toho, až se odehraje další Šoa.