Výborný článek

Sdílím:

Josef Bouska

"Nejsem nadšenej ze všeho, co Izrael dělal nebo dělá – člověk by musel bejt bez srdce, aby obrázkama z Gazy netrpěl. Ale pro plný pochopení toho, proč se to děje, je nutný podívat se na to, co je Hamás.

Základním dokumentem této organizace je tzv. Charta či Úmluva Hamásu. V ní stojí mj. následující: „Izrael bude existovat, dokud jej islám nevymaže z povrchu země, stejně jako vymazal jiné v minulosti. ... Soudný den nepřijde, dokud muslimové nebudou zabíjet židy, kdy se žid bude skrývat za kameny a stromy, a kameny a stromy řeknou Ó muslime, za mnou je žid, přijď a zab jej. ... Iniciativy, takzvaná mírová řešení a mezinárodní konference jsou v rozporu s principy [Hamásu]. ... Neexistuje jiné řešení palestinské otázky nežli džihád. ... Mír a klid nejsou dosažitelné jinak než pod křídly islámu.“

Místopředseda palestinského parlamentu prohlásil před dvěma lety v TV: „Ó Alláhu, znič židy a jejich podporovatele, znič Američany a jejich podporovatele, spočítej je jednoho po druhém a zabij je všechny, nenechej ani jediného.“ Na území ovládaném Hamásem je zakázáno vyučovat o holocaustu, který je podle Hamásu vymyšlenou pohádkou.

A dokončení od Josefa Bousky:

Hamásu nejde o navrácení toho či onoho území, pro ně je nepřijatelná samotná existence Izraele (to je oficiální doktrina). A na rozdíl od Izraele, kde podobné věci vůči Arabům říká pár šílených extremistů, je Hamás polovinou palestinské vlády a svrchovaným vládcem nad Gazou.

Je hrozný, jak moc ten konflikt odnášejí obyčejní lidi. Ale ať se prosím každej, kdo Izrael za ofenzivu odsuzuje, zamyslí nad dvěma otázkama:

1) Jak se chcete dohodnout na soužití s někým, jehož nejvyšším cílem je vymazat vás z mapy světa a kdo otevřeně říká, že nestojí o mír a ozbrojený konflikt je jediná cesta?

2) Který stát světa, která veřejnost by snesli od svých sousedů to, co hlásá Hamás na adresu Izraelců? Jak by se nám líbilo žít vedle lidí, kteří by hlásali „Ó Bože, zabij Čechy jednoho po druhém“?

(Je mi jasný, že se nikdo nad ničím nezamyslí, ohledně izraelsko-palestinskejch vztahů maj všichni jasněji než v tom, jak se sami jmenujou. Ale chtěl jsem to napsat.)"

Hlava XXII. v Gaze aneb jak Izrael vždy skončí jako nejlepší přítel Hamásu

Pohled izraelského novináře na vztahy mezi Izraelem a Hamásem v širším historickém a politickém kontextu. 

V přírodě existují tři hlavní typy symbiózy: mutualismus, ve kterém mají obě strany prospěch; komensalismus, v němž jedna strana získá výhodu a druhá není poškozena; a parazitismus, ve kterém se jedna strana živí na úkor strany druhé. V neklidných, agresivních, ale přesto symbiotických vztazích mezi Izraelem a Hamásem byly pozorovány všechny tři typy.

Byl to Izrael, který dovolil šejchu Ahmadu Jásínovi sjednotit a povzbudit samostatné větve Muslimského bratrstva na Západním břehu a v Gaze v době po Šestidenní válce. Byl to Izrael, který viděl v Jásínovi v sedmdesátých letech neškodného duchovního vůdce a nechal ho vytvořit náboženské, sociální a organizační základy jako protiváhu k sekulárnímu nacionalismu OOP. Byl to tehdejší ministr obrany Jicchak Rabin, který se nejen setkal s představiteli Hamásu, ale také „přehlédl“ jeho formální založení, několik dní po vypuknutí první intifády, kdy se Izrael domníval, že by to mohlo rozdělit znepřátelené palestinské frakce, které by pak mohl ovládnout.

A Izrael byl stejně tak efektivní při podpoře Hamásu, i když se ho zároveň snažil zničit. Byla to Rabinova deportace 415 členů Hamásu v roce 1992 do jižního Libanonu, která sjednotila vedení tohoto hnutí, přinesla mu mezinárodní pozornost a dostala ho do přímého vlivu džihádistického mučednictví Hizballáhu, jenž se stal jeho sebevražednou značkou. Byl to zpackaný pokus o atentát Mossadu v Ammánu v roce 1997, který katapultoval Chálida Mišála (současný exilový vůdce Hamásu – pozn. překl.) na palestinské výsluní a umožnil návrat Jásína do Gazy jako hrdiny A bylo to rozhodnutí Ariela Šarona, nekonzultovat opuštění pásma Gazy v roce 2005 s OOP, což umožnilo Hamásu vyhrát volby v roce 2006 – pod laskavým patronátem George W. Bushe – aby následně vše zase vzalo násilný konec.

A vztahy nikdy nebyly jednoduché či jednostranné. Šimon Peres schválil v roce 1996 atentát na "inženýra" Jahjá Abú Ajjáše, který zahájil další vlnu smrtících sebevražedných útoků Hamásu, jež připravily pozoruhodné vítězství Benjamina Netanjahua ve volbách v květnu 1996. Netanjahu pak následně svedl dohody z Osla na scestí a znepřátelil si palestinské veřejné mínění, čímž posílil Hamás v klíčovém okamžiku vztahu s jeho novým úhlavním arcinepřítelem, Palestinskou samosprávou.

Totéž lze říci o operaci „Letní deště“, kterou Izrael zahájil v roce 2006 ve snaze najít uneseného vojáka Gilada Šalita. Ta ve skutečnosti dosáhla opačného efektu: Zvýšila cenu za jeho propuštění a upevnila pozici Hamásu v tomto procesu. Ze stejného důvodu výměna Šalita v říjnu 2011 za 1027 palestinských vězňů přinesla nejen převrat Hamásu a ztrátu tváře Fatahu, ale byla také přínosem pro Netanjahua: Jeho popularita stoupala, zatímco protesty proti jeho sociální politice ustoupily ve vědomí veřejnosti do pozadí.

Zdá se, že (současná) operace „Ochranné ostří“ sleduje přesně ten stejný vzor. Před únosem tří mladíků blízko Hebronu byl Hamás na historickém minimu popularity, ostrakizovaný a izolovaný v důsledku změn v Egyptě a občanské války v Sýrii. Podobně jako podpis Dohody z Osla zachránil svého času OOP od ostrakizace za podporu Iráku ve válce v Perském zálivu v roce 1991, masivní izraelská reakce na únos a sprchu raket odpalovaných ne-hamásnickými radikály navrátila dnes Hamás do středu pozornosti, ze kterého byl teprve nedávno vypuzen. Izraelské bombové nálety na Gazu a oběti mezi civilním obyvatelstvem upevnily Hamás opět jako „hlavní pilíř odporu proti sionistickému zlu“ a daly mu skvělou šanci hrát tvrdou hru v dalším úsilí amerického ministra zahraničí Johna Kerryho zprostředkovat příměří.

Pane autore, váš pokus o manipulaci pocitem viny za události, které se odehrály dávno před narozením většiny zdejších diskutujících, je hodně ubohý. Příště si to své MY v souvislosti s pronásledováním Židů laskavě nechte od cesty. Děkuji.

Věřím, že diskutující z kontextu chápou, jak je to myšleno. Jde samozřejmě o 'autorský plurál', za nějž schovávám evropskou civilizaci, která by vůči hrůzám 2. světové války měla být obzvláště citlivá. Přesto až příliš snadno propadá iluzi, že se to nemůže opakovat - byť na jiném místě světa. Má-li snad někdo z diskutujících dojem, že jej obviňuji z pronásledování Židů ve 30. a 40. letech minulého století, hluboce se mu omlouvám :-)

Dávám karmu a děkuji za článek. 

Já děkuji!

Jsou protipólem cikánů. Vyčleňují se a odlišují se od majority.  Mají i podobný životní úděl. Nesou si rovněž životem jakoudi historickou kletbu. Prokletím cikánů je, že kočovným pojetím života doslova ujeli procesu civilizování, který trval staletí a spočíval i ve zvyku pravidelně pracovat. Prokletím Židů je vyšší inteligence, cílevědomost, ale také láska k penězům a lichvě.

Pane Bicero, židé nemají vrozenou lásku k penězům a lichvě o nic víc než křesťané. Ale prakticky až do jejich emancipace v 19. století byli druhořadými občany a neměli právo vlastnit půdu. Nic než obchodvání a lichva jim nezbývalo o to víc, že křesťané ( stejně i muslimové) na půjčování peněz nehleděli s láskou. takže to bylo, co zbývalo. Nemluvě o tom, že při populárních středověkých pogromech , hotovost šlo odnést, nemovitý majetek ne.

"Židé již mnohokrát nabízeli Arabům mír a pro jeho dosažení byli ochotni udělat maximum. Jediné, co přitom požadovali, bylo uznání státu Izrael".

Nechť Žídé nejdříve přislíbí, že se jejich bývalí arabští spoluobčané, kteří byli nuceně vysídleni ze svých 400 sídel na území dnešního Izraele, mohou vrátit do svých domovů a že za své státní území považují Izrael v době svého vyhlášení a odsouhlasí vznik Státu Palestina, tak pak Stát Palestina zcela jistě recipročně uzná existenci Státu Izrael v hranicích k 15. květnu 1948, tak jak je určen Plánem OSN na rozdělení Palestiny v r. 1947, na němž se aktivně podílelo i Československo.

Řekl jste, že Židé jsou ochotni udělat maximum.

Lžete! Židé nevysídlili ani jednoho Araba. Arabové, kteří žijí ve státě Izrael mají víc práv a svobod než v Arabských zemí.

Sdílím na FB

Dobry clanek. Karma.